FINANČNÍ STRÁNKA STAVBY MÁNESU

Současní představitelé SVU Mánes s oblibou tvrdí (a spřízněná média bez znalosti věci přičinlivě opakují), že spolek si svou budovu postavil ze svých úspor, řádně ji zaplatil, načež mu byla v roce 1956 ukradena. Ve skutečnosti se spolek stavbou Mánesa katastrofálně zadlužil, nebyl schopen své závazky včas splácet a nikdy nesplnil ani závaznou podmínku stavebního povolení – opravu exteriéru Šítkovské věže, na kterou mu už nezbyly finance. Ještě při zániku spolku byla budova Mánesu zatížena obrovským dluhem. O nesplacených závazcích svých předchůdců současní představitelé spolku ovšem cudně mlčí a nehlásili se k nim ani v rámci žaloby na navrácení domu.

SVU Mánes stavěl svoji budovu na dluh, respektive na bankovní půjčky. Dokonce sám Otakar Novotný byl spolu s Josefem Gočárem osobním ručitelem jedné z půjček ve výši půl miliónu korun. Prvotním impulsem pro záměr novostavby vlastní budovy se stal stavební fond ve výši zhruba 501 000 Kč. K tomu bylo připočteno přes 211 000 Kč jako odstupné za Síň Mánes ve Vodičkově ulici a 35 000 Kč za prodej Maroldova obrazu. Dále přibyla ještě státní subvence v souhrnné výšii jednoho miliónu a dary různých korporací a jednotlivců. Před zahájením stavby bylo spočítáno, že půjčky by měly postupně umořovat výnosy z nájmů v budově. Situace se však radikálně změnila poté, kdy náklady namísto plánovaných 7 miliónů dosáhly konečné výše téměř 10 miliónů. Vše ještě zhoršila hospodářská krize. Spolku tak nezbylo nic jiného, než této situaci přizpůsobit i provoz budovy. S tím nepochybně souvisel i záměr na zřízení kavárny v suterénu místo části skladů, který vznikl teprve pár měsíců před otevřením budovy. Dodatečně se tak rozšiřovaly plochy restauračních teras na budově i Slovanském ostrově a měnily se dispozice nájemných obchodů a kanceláří. Uveřejněný přehled vyúčtování celé stavby pochází z roku 1931, kdy měl spolek již konkrétnější představy o možnostech nájmů jednotlivých prostor v budově. Ve finančním přehledu jsou také zmíněny výše půjček a úroků, ale také soudních výloh a poplatků z prodlení. Zajímavý je nepochybně také přehled a výše různých subvencí a darů. Stát přispěl miliónem, prezident dal 200 tisíc. Z jiného pramene víme, že mezi individuálními dárci byli na prvních místech známí velkoprůmyslníci a milionáři Otta Petschek a Louis Rothschild. Celková částka darů od korporací a jednotlivců dosáhla v roce 1931 výše 314 000 Kč, vyjma daru prezidenta republiky. V roce 1944 architekt Otakar Novotný předpokládal, že pokud půjde vše jako doposud, SVU Mánes splatí všechny své závazky v roce 1954.
(Holeček, Štoncner: Stavebně historický průzkum budovy Mánesu, 2009 – kráceno)

Předpoklad Otakara Novotného se však nenaplnil. Interní zpráva ČFVU adresovaná Svazu čs. výtvarných umělců o stavu likvidace výtvarnických spolků konstatuje, že v případě převodu Mánesu na SČVU kupní smlouvou "převážná část kupní ceny by byla kompenzována závazky, které na nemovitém majetku Mánesa váznou…" Podle zápisu o převzetí majetku spolku z 28. května 1956 činil dluh ke konci roku 1955 přesně 719 108,16 Kčs, což by při průměrném přepočítávacím kurzu 1 : 10 při měnové reformě v roce 1953 činilo neuvěřitelných 7 000 000 Kč měny před reformou. K přepočtu závazků SVU Mánes podle měnové reformy došlo 1. 6. 1953, není nám však známo, jaký kurz byl uplatněn (měna se přepočítávala v poměrech od 1 : 2 až 1 : 40 podle různých kritérií a hledisek). Účetní hodnota základních prostředků spolku včetně budovy Mánes (bez Šítkovské věže, která nebyla oceněna) v roce 1955 byla 1 240 655 Kčs; nevíme sice, kolik z této částky přesně připadá na Mánes, nicméně lze konstatovat, že hypotéční dluh (719 108 Kčs) činil v roce 1955 minimálně 58 % ceny budovy.

Z ryze ekonomického hlediska je aktivní účast členů Mánesa na budování nové struktury centralizovaného Svazu a Fondu a příprava slavnostního předání "pokrokových tradic" spolku a jeho majetku novým organizacím pochopitelná a vrcholně racionální. Byla jedinou šancí v Mánesu dále fungovat, sice pod jinou hlavičkou, ale s exkluzivními možnostmi, které nezůstaly nevyužity. Půda k tomu byla připravena už dávno před zrušením spolku, kdy "dal své místnosti i svůj aparát k disposici vznikajícím střediskům Ústředního svazu čs. výtvarných umělců, a členové, resp. funkcionáři, byli aktivně činní na vedoucích místech ústředního svazu čs. výtvarných umělců a jeho jednotlivých orgánů" (viz dopis A. Pelce). Jinak by spolek nemohl svou tragicky zadluženou budovu nadále udržet a nevyhnutelně by směřoval k jejímu prodeji, o němž ostatně uvažoval již v roce 1932. Musel si toho být plně vědom. Projekt Mánesa se ukázal za 25 let provozu jako ekonomicky zcela neúnosný, přes veškeré dodatečné dispoziční a provozní změny, akcentující komerčně využitelné provozy. Takto uhradil onen dluh Fond, dnes označovaný za zloděje. Inu – zkusme si pořídit auto na leasing, nesplatit šest, natož 60 % splátek – jak dlouho si asi zajezdíme?