DOPIS ČESKÉ VÝTVARNÉ OBCE ČESKÉMU FONDU VÝTVARNÝCH UMĚNÍ
VE VĚCI NÁROKŮ SPOLKU MÁNES

V rámci ilustrace šíře názorů české výtvarné veřejnosti v prvé polovině 90. let je užitečné připomenout i stanovisko těch, kteří stáli mimo obě strany soudního sporu.

Předseda správní rady ČFVU
Správní rada ČFVU
Ředitelka ČFVU mgr. Slámová

V Praze dne 10. 1. 1994

Vážený pane předsedo,

obracíme se na Vás, na správní radu i ředitelku ČFVU s následujícím stanoviskem a s ním souvisejícími dotazy:

Česká výtvarná obec vzala s uspokojením na vědomí, že soudní spor ohledně vrácení budovy Mánes a přilehlých parcel vyzněl v neprospěch žalobce, SVU Mánes, tedy v souladu s platným právem.

Máme však signály, že se SVU Mánes snaží obejít zákon, a to zejména tlakem na to, aby mu budova Mánesa byla vydána dobrovolně Správní radou ČFVU z tzv. "morálních důvodů".

V této souvislosti bychom chtěli připomenout některá fakta, vyvracející “morální” nároky nově ustaveného SVU Mánes (v r. 1990).

Původní SVU Mánes nabyl vlastnického práva k budově Mánes a přilehlým nemovitostem od obce Pražské v r. 1926. V roce 1956 byl SVU Mánes zrušen na základě vyhl. ministra vnitra č. 320/1951 s tím, že likvidátorem práv a závazků rozpuštěného spolku byl určen ČFVU. Tehdejší předseda SVU Mánes prof. arch. Jaroslav Fragner pak obecně protestoval proti "zestátňování spolkového života výtvarníků"1, aniž však učinil jakýkoli konkrétní krok, např. podání trestního oznámení příslušnému prokurátoru, jako to např. učinil jiný podobně postižený spolek, Mozartova obec, dne 16. 1. 19562. Celý tehdejší SVU Mánes, až na pár jednotlivců, pak kolektivně vstoupil do tehdejšího Svazu čs. výtvarných umělců, kde jeho protagonisté zaujali čelné funkce.3

V době likvidace v r. 1956 lpěl na majetku SVU Mánes údajně dluh ve výši 700 000 Kčs4 a jeho členstvo bylo v drtivé většině velmi levicově zaměřeno a komunistickému režimu loyální. Domníváme se, že protestní gesto prof. Frágnera směřovalo opravdu jen proti zestátňování spolkového života výtvarníků, tj. proti zániku "značek" jednotlivých spolků jejich rozplynutím ve stádním SČVU, nikoli proti kolektivizaci jejich majetku.5 Kdyby protest arch. Fragnera byl důrazný, jistě by mu nebyl udělen titul národního umělce.

Zde dlužno dodat, že postiženým na majetku nebyl jen SVU Mánes, ale i jiné spolky a instituce, např. Propagační tvorba a j., jejichž majetek pak tvořil základ majetku ČFVU.

Převod budovy Mánes a parcel na ČFVU se pak uskutečnil a zaknihoval v r. 1962. Tomuto aktu však předcházel souhlas vedení Svazu čs. výtvarných umělců a ČFVU, kde byli fakticky zastoupeni členové bývalého SVU Mánes! Je obecně známou skutečností, že drtivá většina bývalých Mánesáků se stala (pokud nebyla již předtím) členy KSČ a fakticky užívala monopolně svůj předchozí majetek (pochopitelně kromě práva na "značku"), a to na úkor ostatních umělců, jejichž příspěvky povinně plynuly do ČFVU a potažmo i do SČVU! Že byli "Mánesáci" s tímto stavem spokojeni (neb jim vlastně kromě značky nic nechybělo), nasvědčuje i skutečnost, že v r. 1968 neusilovali o znovuobnovení spolku a nenárokovali majetek. Proč také, když s ním vlastně sami a ve svůj prospěch hospodařili! Z příspěvků kolegů a státu zvelebovali a opravovali majetek, který, jak nyní tvrdí, "nepřestal být nikdy jejich", přičemž z něj měli sami největší užitek.

V r. 1990 byl dvaceti z dvaadvaceti žijících původních členů zaregistrováno občanské sdružení s názvem Spolek Mánes (vznikl tedy spolek nový, nejde o právní kontinuitu původního spolku6) a nepochybujeme, že jeho prvotní snahou byla opravdu renesance spolku, který měl svoji tradici a soustřeďoval význačné a názorově si blízké umělce. Pochybnosti však vznikly, když čelná místa v novém SVU Mánes zaujali funkcionáři a členové bývalého SČVU7 a spolek byl bez ohledu na stanovy urychleně "inovován" novými, pokud možno ne zprofanovanými či věhlasnými jmény. K tomu účelu jsou přizpůsobeny i stanovy původního Spolku Mánes – již není podmínkou nejméně 3x vystavovat se Spolkem atd. Za čestné členy byli cíleně jmenováni nositelé zvučných jmen z jiných oblastí kultury i někteří politici. Vznikla tak pestrá společnost, v níž probíhá praní špinavých jmen jmény disidentů a slušných umělců, nachytaných na tzv. "značku Mánes". Dříve ponižovaní a diskriminovaní umělci přijímají poctu od dříve nomenklaturních umělců, stát se členy spolku s tak dlouhou tradicí. Tímto způsobem se kolem Spolku Mánes vytvořila aureola nedotknutelnosti – kdo se odvážil kritizovat akce Spolku, usilující o majetek, byl obviněn, že osočuje výkvět české kultury! Proto teoretici a novináři raději píší oslavné články a když ak. mal. Antonín Novák 6. 4. 1993 varuje před "vytvořením nového výběrového svazu", jemuž ostatní spolky budou platit nájemné namísto ČFVU (pokud je v budově Mánesu nechá) s perspektivou "Mánes a přidružené spolky", je ostře odsouzen.

Takto nikoli duchovně, ale kádrově vybaven, podniká SVU Mánes první kroky k získání budovy Mánes a přilehlých parcel. "Elitě" české výtvarné kultury je hluboce nakloněno i ministerstvo kultury (jak jinak, když čestným členem je i exministr Milan Uhde8). Vedení SVU Mánes ví, že zákon restituci majetku právnickým osobám nepřipouští, proto usiluje získat nemovitosti různými peticemi a tlakem na ČFVU. To se nedaří, dochází tedy k soudní žalobě na současného vlastníka, ČFVU. Tento spor SVU Mánes prohrál a proto se nyní snaží obejít zákon apelováním na "morální právo" na tyto nemovitosti.

Morální právo nového SVU Mánes je však pochybné nejen vzhledem k výše uvedenému, ale i proto, že budova Mánesa nebyla postavena z finančních prostředků současných "Mánesáků", nýbrž "Mánesáků" úplně jiných, takže nároky na majetek by měli právo vznášet maximálně potomci těch úplně jiných, totiž původních Mánesáků z r. 1926, kdyby to ovšem současně platný právní řád dovoloval. Morální právo tedy nemá ten, kdo se za "Mánesáka" dnes prohlásí.

Vzhledem k tomu, že majetek ČFVU byl vytvořen pohlcením majetků různých spolků a institucí a dále finančními příspěvky z autorských honorářů a jiných zdrojů, znamenalo by předání nejlukrativnějších nemovitostí SVU Mánes značnou finanční i komerční újmu ostatním sdružením umělců i umělcům nezávislým. SVU Mánes by podnikal a prosperoval s majetkem, který nenáleží jen jemu. Vždyť jenom rekonstrukce Mánesa v osmdesátých letech stála ČFVU, neboli i poplatníky 2% příspěvků, přes 40 mil. korun!

Česká výtvarná obec je toho názoru, že i majetku ČFVU je možné vydávat nemovitosti jen na základě platných restitučních zákonů s obdobnými podmínkami jako u restitucí fyzickým osobám, tj., že byl-li majetek bývalým vlastníkem zhodnocen, má restituent povinnost toto zhodnocení zaplatit, jinak by šlo o bezdůvodné obohacení.

SVU Mánes má na majetek ČFVU nikoli vyjímečný, ale stejný nárok jako ostatní umělci a jejich sdružení či spolky a z této premisy je třeba vycházet. Jestliže si SVU Mánes nárokuje budovy a parcely, ostatní umělci si ze stejného důvodu mohou nárokovat finanční prostředky (mimochodem používané i na provoz a rekonstrukce Mánesa), které ve formě povinných příspěvků odváděli do ČFVU.

Pokud správní rada ČFVU jako demokraticky zvolený orgán rozhodne o delimitaci majetku, musí být uspokojeny všechny subjekty, které se na tvorbě tohoto majetku podílely. Nelze proto preferovat pouze ty jedince, kteří chytili včas správný vítr a zařadili se do vhodného historického spolku s majetkovými nároky.

Vzhledem k tomu, že došlo k zákonné úpravě majetku fondů jeho přesunutím do soukromých nadací, očekáváme, že ČFVU jako zřizovatel vytvoří takovou nadaci, do níž bude předán veškerý majetek stávajícího ČFVU (včetně budovy Mánes a přilehlých pozemků) tak, aby mohl sloužit ku prospěchu všem umělcům a spolkům, nikoli jen jednomu, který sám sebe prohlásil za výjimečný a vyvolený.

Česká výtvarná obec Vás proto, pane předsedo, žádá, aby její zástupci byli přijati v nejbližším možném termínu Správní radou, kde by se seznámili se stanoviskem jejích členů k dané problematice a mohli klást potřebné dotazy.

Za Českou výtvarnou obec s pozdravem a očekáváním brzké odpovědi
Jan Hlavatý

Poznámky

1. Dopis J. Fragnera, pisatelem uváděná formulace v něm však není a jiný Fragnerův protest není znám.
2. Srovnání s Mozartovou obcí a jejími protesty je zajímavé i dnes z hlediska porovnání obou případů, na které v souvislosti s navrácením Bertramky Mozartově obci upozornila některá média. Z výtvarnických spolků pak proti svému rušení protestovala všemi možnými způsoby zejména Jednota umělců výtvarných, ale i Aleš a Purkyně.
3. Což je fakt, kterým se současný SVU Mánes příliš nechlubí…
4. Podle zápisu o převzetí majetku spolku z 28. května 1956 činil dluh ke konci roku 1955 přesně 719 108,16 Kčs, což by při průměrném přepočítávacím kurzu 1 : 10 při měnové reformě v roce 1953 činilo neuvěřitelných 7 000 000 Kč měny před reformou. K přepočtu závazků SVU Mánes podle měnové reformy došlo 1. 6. 1953, není nám však známo, jaký kurz byl uplatněn (měna se přepočítávala v poměrech od 1 : 2 až 1 : 40 podle různých kritérií a hledisek). Účetní hodnota základních prostředků spolku včetně budovy Mánes (bez Šítkovské věže, která nebyla oceněna) v roce 1955 byla 1 240 655 Kčs; nevíme sice, kolik z této částky přesně připadá na Mánes, nicméně lze konstatovat, že hypotéční dluh (719 108 Kčs) činil v roce 1955 minimálně 58 % ceny budovy.
5. "Značky" spolků mohly zůstat zachovány, i totalitní právní řád kupodivu umožňoval přeregistraci spolků. Toho využil např. Hollar, který tak de facto nezanikl a získal i výstavní síň, kterou používá dosud.
6. To, že současný SVU Mánes nemá s původním spolkem nic společného, potvrdily nakonec vedle řady právních rozborů rozsudky soudů všech stupňů včetně Nejvyššího a Ústavního.
7. Mezi dvacítkou původních členů SVU Mánes, kteří založili v roce 1990 stejnojmenný nový spolek, nalézáme např. národního umělce Františka Jiroudka, jednoho z režimem nejmilovanějších autorů 60. až 80. let, Arnošta Paderlíka, Josefa Lieslera, Jindřicha Wielguse…
8. Ministr kultury Milan Uhde se přimlouval za vrácení budovy Mánes spolku dopisem řediteli ČFVU ze dne 29. 11. 1991.