DOPIS PŘEDSEDY PŘÍPRAVNÉHO VÝBORU SVAZU ČS. VÝTVARNÝCH UMĚLCŮ (A ČLENA SVU MÁNES) ANTONÍNA PELCE MINISTERSTVU VNITRA VE VĚCI POSTUPU PŘI ROZPOUŠTĚNÍ SPOLKŮ

Svaz československých výtvarných umělců, přípravný výbor
Praha 2, Gottwaldovo nábřeží 2501

Ministerstvo vnitra, kabinet soudruha ministra
Letná, Obránců míru 85

Č. j. 559/56-Čý/Je

Praha, dne 13. března 1956

Předsednictvo Přípravného výboru Svazu československých výtvarných umělců bylo dne 7. března t.r. informováno svými členy, kteří jsou zároveň členy některých výtvarných spolků, event. jejich výborů2, o nepřístojném způsobu, jakým bylo postupováno při rozpouštění výtvarných spolků v Praze.

Předsednictvu Přípravného výboru Svazu čs. výtvarných umělců byl předložen výměr, kterým byly veškeré výtvarné spolky v Praze mechanickým odůvodněnim rozpuštěny, jakoby všechny tyto spolky a každý zvlášť, svým dalším trváním "brzdily výstavbu socialismu".

Výměr č.j. vnitř. 2884/56 ze dne 3. března 1956, podepsaný Dr Josefem Skučkem, mechanicky přejal text vyhlášky ministra vnitra ze dne 20. září 1951 o dobrovolných organisacích a shromážděních č. 320 Ú.l., kde v § 5 odst. 3 se praví: "ONV může rozpustit spolky když dojde k přesvědčení, že jejich existence výstavbě socialismu nepomáhá nebo ji dokonce brzdí".

V zákoně č. 68 ze dne 12. července 1951 v § 9 se mluví o spolcích zcela jinou řečí. V zákoně č. 115 ze dne 22. prosince 1953 o právu autorském v § 79 odst. 1 a 2 mluví se o tom, že o modalitách zániku a přechodu majetku dohodne se ministr kultury s ministrem vnitra, případně s ministrem financi.

Tyto skutečnosti nebyly pochopeny.

Rozhodnutí ÚNV hl. m. Prahy – odboru pro vnitřní věci opírá se pouze o vyhlášku ministra vnitra. ÚNV zřejmě se nezabýval touto otázkou, jakožto kulturní otázkou prvého řádu, a postupoval s administrativní samozřejmostí.

Ministerstvu kultury, které ministerstvu vnitra tlumočilo rozhodnutí Přípravného výboru Svazu čs. výtvarných umělců ze dne 28. ledna 1956, s žádostí o rozpuštění spolků, bylo na základě předchozího projednání této otázky s ministrem kultury a tajemníkem sekretariátu ÚV KSČ s. Hendrychem a s výtvarným odborem MK známo, že bývalý Ústřední svaz čs. výtvarných umělců vznesl požadavek na rozpuštění spolků v rámci reorganisace Svazu jen na základě ujištění, že bude dbáno velkého významu velkých spolků a že při přechodu tradic těchto spolků na nově reorganisovaný Svaz čs. výtvarných umělců a při odevzdání majetku těchto spolků na Český fond výtvarných umění, bude postupováno s důstojností a slavnostností odůvodněnou činností těchto spolků v minulosti, i jejich velkou zásluhou o českou kulturu3.

Všechny tyto skutečnosti byly projednány podrobně s ministrem kultury a s jeho náměstky a byly pojaty ministerstvem kultury do návrhů na reorganisaci Ústředního svazu čs. výtvarných umělců a zrušení výtvarných spolků a na zřízení Svazu československých výtvarných umělců a Svazu československých architektů.

V příloze předkládá přípravný výbor Svazu čs. výtvarných umělců jeden koncept a návrhy, v nichž je zřejmý význam některých ze zrušených spolků a kde se výslovně praví: "Z tohoto důvodu se doporučuje řešit otázku spolků nikoli mechanicky a lineárně úředním nátlakem, který by postihl rovnou měrou spolky zasloužilé i spolky živnostenské povahy (Marold), nýbrž tak, aby to odpovídalo jejich individuální povaze".

Na jiném místě se píše:

"Je nutno činit jistý morální rozdíl mezi několika předními spolky, které si získaly čestné místo v historii českého umění a jejich kladné tradiční hodnoty, které mají být zachovány, a mezi spolky, které tohoto významu nemají, t. j. na příklad spolek Marold, který nikdy nebyl a není ničím jiným, než jakýmsi živnostenským souručenstvím a z kulturního hlediska nejen neúčelným, ale přímo škodlivým."4

Vcelku se doporučuje rozlišnost mezi spolky, které znamenaly pro náš výtvarný život velký přínos a zasloužily se o to, že i naše výtvarné umění zapustilo kořeny v našem národním životě, aby tvořily vynikající díla a obohatily národní kulturu, a mezi spolky nižší umělecké úrovně se zaměřením mnohdy pouze hospodářským.
Tyto zásady byly předloženy v rámci návrhu Ústředního svazu čs. výtvarných umělců na reorganisaci Svazu, stranickým orgánům.

Představitelům ÚSČSVU a Přípravného výboru SČSVU bylo dáno příslušnými vedoucími činiteli ujištění, že při rozpouštění spolků bude u každého jednotlivého postupováno podle toho, jaký význam měl ve vývoji české kultury.

Způsob, kterým se rozpouštění událo i jeho odůvodnění, jsou však v příkrem rozporu s těmito zásadami i se zásluhami, které si naše vedoucí spolky S.V.U. Mánes, Jednota umělců výtvarných, S.Č.U.G. Hollar i některé jiné spolky od svého vzniku vydobyly v naší národní kultuře. Ani o posledních letech jejich existence nelze říci, že by svou činnosti brzdily budování socialismu. Kladné stanovisko mnohých z nich k novým ideovým i organisačním formám našeho výtvarného života umožnilo, že spolky daly své místnosti i svůj aparát k disposici vznikajícím střediskům Ústředního svazu čs. výtvarných umělců, a že jejich členové, resp. funkcionáři, byli aktivně činní na vedoucích místech ústředního svazu čs. výtvarných umělců a jeho jednotlivých orgánů.5

V důsledku těchto skutečností protestuje přípravný výbor Svazu čs. výtvarných umělců proti neuvážlivému byrokratickému postupu a odůvodnění, s nímž bylo rozpuštění provedeno6, žádá o vyšetření tohoto mechanického a nekulturního způsobu a jednomyslně doporučuje, aby byla provedena opatření navrhovaná bývalým SČSVU a aby zrušení spolků a převzetí jejich majetku Českým fondem výtvarných umění bylo spojeno se slavnostním shromážděním, kde by přechod kladných tradic nejzasloužilejších uměleckých spolků na Svaz čs. výtvarných umělců byl důstojně objasněn a manifestačně vyjádřen7.

Podle názoru Přípravného výboru Svazu čs. výtvarných umělců měla by se tato slavnost konat za přítomnosti ministra kultury, vůdčích funkcionářů bývalých předních spolků, představitelů Přípravného výboru Svazu čs. výtvarných umělců a Svazu čs. architektů a výboru Českého fondu výtvarných umění.

Za přípravný výbor
Antonín Pelc8

Poznámky a komentář

1. Samotná hlavička papíru režimních ideových organizací – Ústředního svazu čs. výtvarných umělců, posléze Svazu československých výtvarných umělců – stojí za povšimnutí. Identifikuje totiž jako jejich sídlo spolkovou budovu SVU Mánes a dokazuje, že spolek poskytl svazům svůj dům jako sídlo zcela dobrovolně dávno před svým rozpuštěním. Ostatně – předsedou Svazu architektů Ústředního výboru svazu čs. výtvarných umělců byl předseda Mánesa Jaroslav Fragner, předsedou přípravného výboru Svazu československých výtvarných umělců další člen SVU Mánes Antonín Pelc.
2. Formulace jasně dokládá, že členové některých spolků (zejména SVU Mánes) nestáli v opozici vůči režimním strukturám, ale aktivně se podíleli na jejich vzniku, práci i vedení.
3. Požadavek na zrušení spolků tedy v roce 1956 vzešel přímo od Ústředního svazu, předsedou jehož architektonické sekce byl předseda SVU Mánes Fragner. Je zcela v logice věci, že nikdo z představitelů Mánesa proti zániku spolku ani předání majetku Fondu nikdy neprotestoval. Všechny "protesty" včetně reprodukovaného dopisu se týkaly výhradně formy zrušení, nedostatečně reflektující význam SVU Mánes a některých dalších spolků pro soudobou (= socialistickou) výtvarnou kulturu.
4. Snad nejodpudivější pasáž celého dopisu. Zatímco činnost "velkých" spolků (Mánes apod.) si zaslouží uznání a obdivu vzhledem k jejich "kladným tradičním hodnotám", s ostatními se nepárejme…
5. Týká se samozřejmě především SVU Mánes – viz pozn. 1
6. Viz též pozn. 3. Stejně jako v "protestu" Jar. Fragnera není důvodem nespokojenosti samotný fakt zániku spolků, ale výhradně jeho forma a odůvodnění, že spolky "brzdí výstavbu socialismu"…
7. …a v duchu dobově oblíbených manifestačních spektáklů se požaduje, aby význam vybraných spolků a přechod jejich pokrokových tradic na Svaz a majetku na Fond byl náležitě oslaven.
8. 
   Malíř, ilustrátor a politický karikaturista Antonín Pelc (ukázka dobové tvorby), člen SVU Mánes, zároveň předseda přípravného výboru Svazu československých výtvarných umělců, tedy zásadní oficiální režimní ideologické stuktury. V době likvidace spolků laureál státní ceny (1951), nositel Řádu Práce (1955), ceny míru. Později zasloužilý umělec (1960), národní umělec (1963).

Dopis jasně dokládá, že SVU Mánes byl v polovině 50. let jednou z rozhodujících zárodečných buněk Svazu čs. výtvarných umělců, jeho zánik nesl všechny rysy dobrovolnosti a rozhořčení jeho vedení a členů způsobila pouze forma jeho rozpuštění, její zdůvodnění "brzděním výstavby socialismu" a nedostatečné díkuvzdání ze strany státních a stranických struktur.

Ve stejném duchu se neslo i následné jednání na ministerstvu kultury.