REAKCE ČLENA RADY NČFU OTAKARA SYNÁČKA
NA STANOVISKO VÝBORU S.V.U. MÁNES K SOUČASNÉ SPRÁVĚ, ÚDRŽBĚ A VYUŽITÍ SPOLKOVÉ BUDOVY II.

Předpokládám, že pan doc. Jiří T. Kotalík podepsal tento dokument, aniž by ho pozorně přečetl nebo byl snad k podpisu donucen. Nedovedu si totiž představit, že by historik, byť historik umění, byl tak jednostranně zaujatý, že by naprosto ignoroval fakta ani ne tak dávné minulosti.

Vážený pane předsedo, vážení členové výboru S.V.U. Mánes,

na rozdíl od Vás, kteří máte dnes tak jasno o svém nároku na Mánes a mluvíte o křivdě, já tu dobu, kdy se podle Vás ta "křivda" stala, dobře pamatuji. Byla to doba, kdy se právě silně vykřikovala hesla o spravedlnosti, pravdě, svobodě, cti, revoluci a demokracii a ještě se k tomu přídávala další – o prohnilém kapitalismu, imperialismu a o třídním nepříteli. Bohužel za ta hesla o třídním boji, kulacích, kapitalistech, zrádcích lidu a "proletáři všech zemi spojte se", se stavěla tenkrát nejen tzv. dělnická třída, ale i značná část levicové inteligence. Bývalí členové spolku Mánes byli převážně levicového smýšlení a pokud nebyli již dříve v KSČ, většina se tam po únoru rychle přihlásila. Byli to právě oni, kteří zakládali výběrový Svaz výtvarných umělců a Český fond výtvarného umění a také se samozřejmě najmenovali do důležitých funkcí, jak ve Svazu, tak ve Fondu. K předání Mánesa je nikdo nenutil, prostě jej převedli do Fondu, protože byli vstřícní k tehdejšímu režimu, ostatně Fond byl z větší části v jejich rukou. Také ve své tvorbě si počínali velmi obratně. Jen si najděte katalog výstav střediska Mánes po únoru. Tam se to jen hemžilo vítěznými tanky, rozjásanými budovatelskými tvářemi, tančícími pionýry a traktory družstevníků, kteří bojují za mír. A vyplatilo se jim to: národní umělci, zasloužilí umělci, laureáti (ještě dnes slyším Mistra V. T., jak volá na Mistra A. Z.: "tak jak se máš, lauro?") a také profesoří na UMPRUM a na AVU. Právě oni, bývalí členové spolku Mánes, spoluvytvářeli atmosféru, ve které byl třeba vyloučen posluchač Akademie, protože si v knihovně stále prohlížel malíře úpadkové buržoazni kultury – Paula Cézanna, atmosféru, ve které jeden výtvarný kritik, pozdější obdivovatel tachismu, označil Preislera za formalistu.

To byl tedy ten poválečný spolek Mánes, který se iniciativně angažoval na vytvořeni jednotného Svazu výtvarných umělců a v jeho čele bojoval za lepší zítřky a za světový mír a rozhodoval, kdo je ten pravý socialistický umělec, kdo ještě smí a kdo už nesmi.

Nynějši spolek S.V.U. Mánes se nově ustavil kolem několika bývalých členů původního spolku, kteří se aktivně podíleli na jeho rozpadu. S původním předválečným spolkem nemá nic společného.

Pokud soud nerozhodne jinak, je budova Mánes majetkem Nadace, a já, jako člen správní rady Nadace, která není "naší", tj. správní rady, ale všech českých výtvarníků, kterých je kolem tří tisíc, nemohu iniciovat, ani schválit předání majetku sto dvaceti výtvarníkům, kteří se nazvali S.V.U. Mánes, jinou cestou, než výrokem soudu. Zvláště, když jsem si vědom, že na opravy základů, aby vůbec budova nespadla, a na další nutné opravy Nadace vynaložila mnoho miliónů korun, tedy velké částky z majetku všech výtvarníků. Jsem přesvědčen, že kdybych jednal jinak, vystavil bych se trestnímu stíhání.

Ostatní část Vašeho dopisu obsahuje hlavně urážky a lži nebo nedorozumění.

Představa o štědré správě budovy nebo o klubové činnosti vychází z mylného předpokladu, že do pokladny Nadace plynou od státu peníze, jako do bývalého Fondu za socialismu. Nadace prostě na to nemá. Od kolegů, kteří mají starost o provoz Mánesa, bych očekával místo – děláte to záměrně špatně – spíš námět, jak to dělat dobře a kde na to vzít.

Pokud Vám někdo vykrade byt, myslím, že nepůjdete vynadat domácímu, že má špatné dveře, ale budete si vyčítat, že jste byt lépe nezabezpečili a neuzavřeli pojistku. Ani pancéřové dveře nezabrání odhozené sirce ve veřejně přístupném prostoru. Všechny stavební úpravy jsou konzultovány s dědicem autorských práv. Vaši uměleckou sbírku jsem nezničil, ani nevím, jak bych mohl. Stejně tak bych Vás mohl činit zodpovědnými za to, že moji matce komunisti sebrali živnost.

Z Vašeho dopisu, bohužel, srší zloba, předpojatost a dokonce slovník bulváru. Myslím si, že lidé by se měli spíš lépe informovat, než pouze nadávat.

Za "farizejskou přetvářku" očekávám omluvu. Aspoň mezi slušnými lidmi je zvykem se za nespravedlivou urážku omluvit.

S pozdravem

ak. mal. Otakar Synáček, člen správní rady NČFU

V Praze dne 20. 2. 2001

Poznámka

Pro úplnost uveďme, že ani O. Synáček, ani nikdo jiný, se omluvy nikdy nedočkal. Naopak. Stejná rétorika pokračuje i dnes.