Historie

Výstavní síň vznikla v roce 1930 jako součást budovy Spolku výtvarných umělců Mánes podle projektu Otakara Novotného. Čistě funkcionalistická budova nahradila zbourané Šítkovské mlýny a v sousedství jejich pozůstatku – renesanční vodárenské věže – vytvořila jednu z dominant vltavských břehů, dokonale zapadající do historického kontextu. Záhy se stala architektonickou legendou a jedním z nejvýznamnějších center společenského a kulturního života.

Prvou akcí, pořádanou v ještě nehotovém interiéru galerie, bylo v březnu 1930 slavnostní shromáždění k 80. narozeninám prezidenta Masaryka, který též na stavbu Mánesu velkoryse přispěl.

Centrální prostor výstavní síně prochází až do druhého patra a je osvětlen ocelovou prosklenou sedlovou střechou. V jeho přední části byly původně oddělené komerční provozovny – trafika, obchod a autosalon. Po pravé straně k němu přiléhá samostatný malý výstavní sál, původně rovněž převýšený a osvětlený řadou oken v severní fasádě.

Zařízení sálů bylo velmi jednoduché. Rozptýlené osvětlení zajišťovala pod prosklenou střechu podvěšená průsvitná plachta, stěny tvořily prkenné panely potažené jutou.

Jako první se v Mánesu konala výstava Sto let českého umění 1830—1930. Následovala řada akcí, které založily pověst vpravdě kultovní prestižní výstavní síně. Výstava v Mánesu byla vždy potvzením kvality a snem každého výtvarníka.

V roce 1947 byl malý sál přepatrován, aby byly získány prostory pro kanceláře. Pozbyl tím nejen prostorvé velkorysosti, ale i denního osvětlení, což bylo jen částečně kompenzováno vybouráním dělící příčky a propojením s hlavním sálem.

Roku 1956 se historie Spolku výtvarných umělců Mánes uzavřela. Většina jeho členů i vedení přešla do nových struktur Svazu československých výtvarných umělců, zadluženou budovu převzal Český fond výtvarných umění. Výstavy pokračovaly.

K další rekonstrukci, která podstatně změnila původní funčkční uspořádání budovy, došlo v 80. letech. Velký sál byl rozšířen až k čelní fasádě, parketová podlaha nahrazena dlažbou, upraveny stěny, oddělení obou sálů bylo vyřešeno mobilními příčkami a nové schodiště je propojilo se suterénem, kde byl v prostorách bývalé Francouzské restaurace a jejího zázemí zřízen další výstavní prostor.

Přes ideové vedení SČVU byl Mánes nadále přirozeným centrem výtvarného života a jeho až kultovní význam se znovu projevil v listopadu 1989, kdy se spontánně stal jedním z center Občanského fóra.

Současnost

Dnes je provoz galerie značnou měrou limitován již zcela nevyhovujícími technickými parametry (klimatizace, vytápění, osvětlení, zabezpečení, zázemí). Během bezmála patnáctiletého sporu o vlastnictví budovy byly jakékoli úpravy znemožněny a pro trvalou nejistotu nebylo možné ani koncepčně řešit dlohodobý výstavní program. Pověst a prestiž galerie tím notně utrpěly, přesto se i v tomto období, kdy je sál jen pronajímán, uskutečnila řada vynikajících výstav, které výstavní síň Mánes udržely v širším kulturním povědomí.

Budoucnost

Celková rekonstrukce budovy, plánovaná na roky 2010–2012, se koncepčně vrací k původnímu architektonickému i funkčnímu uspořádání na nejvyšší technologické úrovni současnosti. Spodní sál z 80. let, který nikdy výstavnímu provozu nevyhovoval, bude zrušen a vedle obnovené restaurace vzniknou zcela nové multifunční prostory, umožňující pořádání celého spektra kulturních aktivit – od komornějších výstav přes multimediální prezentace, přednášky, projekce po workshopy, konference, aukce apod.

Horní sály zůstanou ve své současné dispozici, budou však vybaveny nejmodernější technikou, garantující splnění těch nejpřísnějších klimatických, světelných i bezpečnostních parametrů. Při přípravě detailního projektu spolupracuje s Nadací odborník zajisté nejpovolanější – ředitel galerie Rudolfinum Petr Nedoma.

Paralelně se připravuje i koncepční výstavní program, který by měl galerii Mánes navrátit mezi renomované výstavní síně u nás i v Evropě a představovat výběr z toho nejlepšího v našem i světovém výtvarném umění. NČVU není a ani nemůže být sbírkotvornou institucí – galerii proto bude provozovat ve vlastní režii jako klasickou kunsthalle se systematickým kurátorským vedením. Vzhledem k fázi příprav i zajištění financování náročného provozu zatím nenastal čas pro detailní informace, ale v centru naší pozornosti jsou namátkou např. jména jako Francis Bacon, Matthew Barney, Zheng Fanzhi, Marlene Dumas, Gerhard Richter nebo Anselm Kiefer, fotografové jako Axel Hütte nebo Thomas Struth z düsseldorfské školy, Antony Gormley či Anish Kapoor, jakož i řada českých umělců. Ovšem nepředbíhejme. Rekonstrukce ještě nezačala.